Hlad zoufale pokračuje. Ráno je hořká černá káva, v poledne a večer vodová polévka. Kde jsou z ní u čerta ty brambory, které se v ní vařily, že tam nic neplave ? Slábneme vůčihledně. Den po dni ubývá těch, kteří vydrží chodit venku na vzduchu. Ženy a děvčata již většinou ztratily z podvýživy menstruaci.
Bramborové políčko, které jsme při příchodu udupaly dotvrda, je už několikrát celé přerýpáno. Jíst, jíst ! Žaludky ještě nejsou dosti seschlé a hlásí se ve dne v noci. Matky, které tu mají děti, hladoví dvojnásob. Krásná vyvinutá děvčata popelaví ve tvářích, stále zřetelněji jim vystupují lícní kosti a na těle žebra, také oči se jim nepřirozeně lesknou.
Většinu dne prospí na kavalcích, a když nespí, vypravují si o jídle. Otevřely se dveře a rozjímání o jídle přerušil výkřik :" Holky, děvčata, jsou tu lidé zvenku a přivezli brambory". Dvě úžasné věci v jedné krátké větě. Lidé zvenku, z ráje nedávno ztraceného, a brambory, symbol sytosti nejchudších. Než dopoví, jsme i my venku a kolem těchto dvou věcí. Opravdu. Vůz a koně. Hladíme je očima, díváme se na muže a ženu v slováckých krojích, kteří sedí na pytlech vysoko navršených a také tak dychtivě se po nás dívají Pryč od vozu ! Couvneme o krok o dva, ale neodcházíme.
Hle, z rukou ženy, která naklání pytel, se zakutálel ke mně brambor. Mám si troufnout ? Než přeskočí myšlenka, desatero jiných rukou je hbitějších. A tam se zakutálel druhý a třetí, snad se to lidem tak chvějí ruce, že se tolik brambor najednou kutálí na všechny strany, jen se bleskurychle sehnout a zmizet s úlovkem v zástupu. Stráž křičí.
Couvneme zase poslušně a beze slova, ať si křičí, jen když nás nevyžene, nežli se složí do sklepa všecky brambory, snad se nám podaří ještě jeden. Pak se otevřou znovu vrata dokořán a ti neznámí lidé obrátí vůz i koně k odjezdu a ještě se na nás plaše usmějí.
Průzorem mezi četnickou stráží a vozem vnikla k nám v té chvilce nejprve spousta podzimní zeleně podél silnice, je to příkop a kus pole za ním a jsou to stromy a v nevelké dálce za tím červeň a běl tak jasná, že se dech zatají. Jsou to první domky vesnice Svatobořic. A zas už není nic jen plot, vrata se zavřela, jen lidé - čísla stojí bez hnutí a dívají se, dívají.
„Nechte toho", rozetne mlčení moudrý hlas. „ Není to k ničemu, leda k brekotu, pojďme si raději někde uvařit ty ukradený brambory". Mezi muži je hlad ještě těžší, než mezi ženami. Oni se nedovedou tak svinout do klubíčka, aby žaludek nebolel křečí. Proklínají. Hlad se tím neumenší a zbytečně se vyčerpávají.
Ojediněle se podaří propašovat dovnitř jídlo. Jako včera. Donesl je starý děda v slováckém širáku, který tady pracuje na stavbách baráků. Také četníci prý pomáhají. Ale co to je pro tolik lidí každý se s tím tají a skrývají pro své děti a také ze studu před druhými, protože z jednoho krajíce se jich dva tisíce neudělá.
Lidé se začínají dívat nevraživě jeden na druhého, když vidí pohybovat čelistmi. I poslední kmná řepa z bramborového políčka zmizela. Zato přibylo krvavých průjmů a žaludečních křečí. Také jsme hrozně stísněni, a to je skoro stejně zlé, jako hlad. Například v naší cimře je na dvaceti kavalcích ve dvou poschodích natlačeno třiačtyřicet žen.
A třiačtyřicet žen není příliš ochotno věřit, že to všecko musí být, aby vešly po smrti do království nebeského, že je třeba zúžit svůj životní prostor, na šířku slamníku, na pouhých šedesát centimetrů a méně, neboť kde by se vzalo pro všechny po šedesáti centimetrech. Jen se v noci probůh neobracejte a nechoďte na záchod.
„Obecnímu žebrákovi vyměří hrobník víc, než mu dělá díru do země", rozhorlují se a zlobí se jedna na druhou, že ji utiskuje. Lítají i slovní přestřelky. ..."to abych byla u čerta svatá", ulehčuje si venkovanka. „Já ani sama nevím, proč jsem tak nervózní, vždyť já jsem byla doma docela hodná ženská".
Všichni jsme tady jiní, jen pár týdnů prošlo a trochu hladu a už jsme jiní. Neposlední příčinou toho je, že prvotní znak svobodného člověka, jeho soukromí, tady vůbec neexistuje. Vše se děje před tváří všech a to zvlášť staré ženy nesou velmi těžce.
Myj se, svlékej se, oblékej se, stále se něčí oči na tebe dívají, ne ze zvědavosti, ale že není kam otočit zrak, pohlédni, kam pohlédni, všude se na tebe někdo dívá. Je jediné místo, kde jsi vskutku sám, ale nezneužívej ho příliš, uvaž, že se přede dveřmi hromadí fronta a všecky stejně bolí břicho nebo tlačí močový měchýř. A vyjdi raději co nejdřív ze svého soukromí.
V nemocnici je první případ úplavice. Z toho syrového kravského tuřínu. Židé trhají i bobule z keřů a jedí je. Dnes v noci přeletěl přes dřevěnou hradbu bochník chleba. „Kdo byl ten šťastlivec ?", ptáme se. A proč aspoň pro tuto noc jedinou nebylo zázračných rukou Kristových, aby z jediného bochníku nakrájel dva tisíce krajíců ?
Sepsánp paní Olgou Košutovou Klapálkovou vydáno 1946