Říkali mu „Sekyrka“
životní příběh poručíka letectva Otakara Korce
 |
|
Kpt. Otakar Korec narozen 26. 11. 1908 v Nejdku, padl ve Francii u Amiens 5. 6. 1940. Podpis z 25. 9. 1936
Ota byl nejmladším ze čtyř dětí Jakuba a Boženy Korcových. Narodil se 26. listopadu 1908 v Nejdku, kam rodina Korcova přišla ze Zbynic u Sušice. Otakarův otec Jakub (nar. 1867) pracoval v Nejdku jako c. k. četnický strážmistr. Později (za první republiky) jako vrchní četnický strážmistr. Manželům Korcovým se nejprve narodila dcera Helena (1902), po ní syn Emil (1903), další syn Ladislav (1906) a v roce 1908 přišel na svět nejmladší syn, který dostal jméno Otakar. Původně nacházíme zápis Otokar Arnošt Korec (1). Z téhož zápisu vyplývá, že rodina Korcova se přestěhovala do Prahy začátkem roku 1913. V rodném městě Otakara Korce v Nejdku nedaleko Karlových Varů žili jeho rodiče a sourozenci zhruba deset let. Ota se narodil v domě v Nádražní ulici, č. p. 110, který dnes již nestojí.
Jakub Korec se s rodinou přestěhoval do Prahy roku 1913. Bydleli ve Slezské ulici č. 53 na Královských Vinohradech. Zde malý Ota začal navštěvovat pětitřídní obecnou chlapeckou školu. Podle zápisu v Archivu hl. m. Prahy studoval od školního roku 1919/20 do 1924/25 (1.-5. ročník) na II. české státní reálce v Praze XII. (2) Poslední vysvědčení z reálky je datováno 22. června 1925.
Z II. české státní reálky v Praze XII odchází Korec na Školu leteckého dorostu v Prostějově, kterou navštěvuje v letech 1926 - 1927.
Ke zkoušce dospělosti na karlínské reálce byl připuštěn jako externí kandidát, složil ji 20. 2. 1934. (3)
1. března 1926 nastupuje Otakar do Leteckého učiliště v Prostějově (školní letecký oddíl 1). Absolvuje v září 1926 a pokračuje od 22. listopadu 1926 do 2. června 1927 v Pokračovací škole jednosedadlové. Z Otakarova vysvědčení z LU v Prostějově se dozvídáme, že nastoupil v hodnosti vojína. Na typech: Š-10, A1, A26, B9, B10, G.L., Hanriot, B22, B3, A18, B21, Š20, A125, A12 nalétal 86 hodin 6 minut během 472 letů.
V letech 1933 - 1935 studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, kde se 1. července 1935 stal poručíkem letectva. V celkovém hodnocení dle vysvědčení z VA nacházíme tento zápis: „ „Veselý, přímý, družný, značné píle a svědomitosti. Chování velmi dobré, vystupování korektní.“(4)
Otakar Korec studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě v letech 1933-35. Na konci školního roku 1933/34 byl po odvelení brig. gen. Hněvkovského novým velitelem ustanoven plukovník (od ledna 1935 brigádní generál) Otakar Zahálka.
„ Denní řád“ byl v akademii velmi přísný i náročný. Otakar Korec byl hodnocen z 30 předmětů.
Studium na VA bylo pro posluchače bezplatné, plně hrazené státem, mimo to dostávali akademici plat 4 koruny denně. Závazek po absolvování akademie byl dalších šest let v činné službě. (6)
Po absolvování Vojenské akademie následují kurzy:
V roce 1936 absolvoval aplikační letecký kurz v Prostějově. V roce 1936 absolvoval výcvik v hlásné službě u výcvikového střediska SHS u 2. leteckého pluku v Olomouci.
O rok později, od 26. 7. o 23. 10. 1937 absolvoval kurz létání za noci a podle přístrojů u leteckého pluku v Olomouci. Z vysvědčení vyčteme informaci „Jeho prospěch je výtečný, pořadí 3. mezi 15.“ (5)
V roce 1938 absolvoval Otakar Korec ještě kurz pro řidiče motorových vozidel, taktéž u 2. leteckého pluku v Olomouci.
„U 2. leteckého pluku v Olomouci jsme říkali poručíkovi Otakaru Korcovi „Sekyrka“. Nikdo pořádně nevěděl, odkud ta jeho přezdívka pochází. Možná že měla něco společného s jeho prudkou, temperamentní gestikulací, jež ho často nutila sekat rukama kolem sebe, když šlo o nějakou rozepři nebo když s něčím nesouhlasil. Nebo že by k ní dala podnět podoba jeho hlavy? Seděla na mohutném, silném krku, nahoře měla rovně sestřižené vlasy do malého, krátkého ježka a s vysunutou masivní bradou vypadala z profilu, při malé dávce představivosti, jako širočina. Kulatý obličej, štěrbinovité oči budící zdání cizokrajného původu, který zdůrazňovala i snědá pleť, souměrná ústa a hezký formovaný nos dodávaly svému majiteli pěkný vzhled a přitažlivost. Atletické tělo, přímá, lehká a hrdá chůze a optimistická duše dokreslovaly mladého a zdravého pilota-stíhače. Stačilo mu, že mohl létat, že mohl řídit stíhačku, obracet ji ve vzduchu a plnit úkoly, které mu dávali ve škole nebo u letky. (9)
 |
 |
Zleva : Korec, Doležal, Mrázek + Korec, Mrázek, Binter duben 1939
Korec je od skončení Vojenské akademie v roce 1935 gážistou 2. leteckého pluku v Olomouci, který vydáním dekretu prezidenta republiky ze dne 22. 5. 1937 nese od této doby jméno Letecký pluk 2. Dr. Edvarda Beneše. Celkově lze uvést, že od absolvování Vojenské akademie byl přidělen k 2. leteckému pluku v Olomouci k 7. letce, dále v roce 1936 k 36. letce, k 35. letce s určením jako 1. důstojník v roce 1937, v témže roce přemístěn k 51. letce a zároveň ustanoven zatímním velitelem této letky, v roce 1938 je přemístěn k 36. letce jako 1. důstojník
Ke dni 30. září 1938 patřili poručík Otakar Korec a poručík Karel Mrázek k letectvu 2. armády. Velitelem letectva a 2. armády byl tehdy plk. let. Jaroslav Plass. Korec i Mrázek sloužili u III/2 polní (stíhací) perutě, jejímž velitelem byl pplk. let. Václav Liška. Poručík Korec je velitelem 52. polní letky, jenž čítala 10 letounů B-534 s jedenácti piloty (mobilizační těleso).
Jeho spolužák – poručík letectva Karel Mrázek je v tomto období velitelem 33. stíhací letky, jenž čítala 9 letounů B-534 s dvanácti piloty. (10)
21. května 1938 je vyhlášena částečná mobilizace. Bojová pohotovost čs. letectva nebyla po květnové mobilizaci odvolána, ale 17. září 1938 byla zostřena na válečnou. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 došlo ke zrušení Leteckého pluku 2 „Dr. Edvarda Beneše.“ Jednotlivé letky jsou umístěny na různých letištích severní a jižní Moravy.
K datu 28. září 1938
Velitel peruti III/2 – štábní kapitán Josef Duda
33. letka - velitel poručík Karel Mrázek - Tovačov (letouny B 534)
35. letka - velitel kapitán Josef Macháček – Olomouc (letouny B 534)
51. letka velitel poručík Otakar Korec – Prostějov (letouny B 534)⃰
Pamětníci vzpomínají, že již druhý den mobilizace burácely motory letadel u dvora Ludvíkov blízko Tovačova, který sloužil jako základna (ubytování, dílny, sklady). Počet strojů odhadli na 40-50. (11)
Samotná letka čítala obvykle 11 pilotů, kolem 20 ti mechaniků letadel, zhruba 20 mužů strážní služby a dále pomocné služby (řidiči, zdravotní služby, kuchaři….a další). Celá letka tak byla tvořena zhruba padesáti muži.
7. října 1938 po ukončení mobilizace je velitelství leteckého pluku 2 obnoveno a velení přebírá plukovník Květoň. Olomoučtí letci mají však v důsledku mnichovského diktátu velmi zúžený operační prostor. V onu „tragickou“ noc ze dne 14. na 15. září 1939 má službu „dozorčího důstojníka pluku“ poručík Karel Mrázek. Mrázek byl tedy tím mužem, který přebíral jako první rozkaz a zprávu velitelství sboru v Olomouci o záboru Čech a Moravy Hitlerem ráno v 6.00 dne 15. 3. 1939. Mrázek zprávu přebírá po půlnoci s rozkazem vyrozumět okamžitě velitele pluku plukovníka V. Květoně a zařídit shromáždění všech důstojníků a létajícího personálu na letiště, kde měli očekávat příchod německé armády. Němci přijeli na letiště v Neředíně již v 7.00 hodin ráno, žádali předání zbraní a veškerého materiálu. Velitelem III/2 stíhací peruti je v této době pplk. Václav Liška, tudíž úkol předat letiště Němcům připadl jemu. Po obsazení Československa německou armádou dne 15. 3. 1939 je veškeré létání u pluku zastaveno. 16. března 1939 museli všichni gážisté odevzdat střelné zbraně, od 22. března byly postupně předávány německému vojsku budovy Štefánikových kasáren Na Šibeníku. Do konce března 1939 bylo propuštěno z činné služby téměř všechno mužstvo odvodního ročníku 1937 a starší. Od května 1939 byly pak postupně rušeny jednotlivé peruti a letky. 19. května 1939 dostali důstojníci dovolenou na neurčito. Od 1. srpna téhož roku je zakázáno nosit čs. vojenský stejnokroj. Na začátku července 1939 vstoupila likvidace leteckého pluku do své poslední fáze. 31. července 1939 vydává podplukovník Václav Liška rozkaz č. 100 na rozloučenou. Václav Liška odešel do ciziny, kde se podílel na organizování ilegálních útěků. (12)
V Kvalifikační listině Otakara Korce část II za období 1938 čteme mimo jiné tuto charakteristiku:
„Nadaný, velmi bystrý správně uvažuje, jistý v rozhodování. Všeobecné vzdělání dobré, stále doplňuje četbou. Vojenské teoretické vědomosti: taktické, letecké a administrativní velmi dobré. Rád se věnuje sportu, příjemného vzhledu, pečlivého zevnějšku. Je hodnocen jako schopný vychovatel a instruktor, který rozumí svým podřízeným. Je energický a rozhodný. Funkci 1. důstojníka letky je schopen dobře zastávati. Jako velitel roje je velmi dobrý. Za zmínku stojí i jeho hodnocení jako letce. „Létá odvážně, ale rozumně. Velmi dobrý stíhací pilot. Dobrý v létání za noci a podle přístrojů. Dobrý střelec. Je schopen veleti stíhací letce.“
Po zániku Československa se rozhodnutí odejít za hranice a bojovat za svobodu své vlasti tam, kde to bude možné, týkalo i Otakara Korce. Při tajných schůzkách v Olomouci s ostatními letci, v čele s Karlem Mrázkem, dostávalo podobu plánu. Korec, který patřil k nejrozhodnějším a navíc byl z Prahy, je ostatními pověřen zkontaktovat se s lidmi ze Svazu letců, kteří prý s otázkou útěku pomáhají. Vypravil se tedy do Prahy, kde se sešel s předsedou Svazu letců, kapitánem Černým a tajemníkem četařem Josefem Malým. Přivezl do Olomouce požadované informace a kontakt na horníky v Ostravě. Kolegové z Moravy však nakonec upřednostnili jinou variantu, totiž přechod přes hory. Letcům v Mrázkově a Korcově skupině bylo něco mezi 24 – 30 lety. Létání byl celý jejich život.
Je třeba si uvědomit, že tyto mladé letce k odchodu do zahraničí nikdo nenutil. Výchova-vlastenectví-přísaha, kterou složili republice, v neposlední řadě i ztráta profesního uplatnění a snad nejhorší pro ně, důstojníky armády, potupné vydání zbraní a odevzdání své vlasti bez boje, to vše je „hnací silou“ – létat, bojovat, osvobodit vlast. Dohodli se, že hranici budou přecházet ve dvou skupinách po pěti lidech. První skupinu povede Karel Mrázek, druhou Otakar Korec.
Skupinu pod Mrázkovým velením tvořili poručíci letectva Egon Nezbeda, Felix Zbořil, Stanislav Zimprich a por. pěchoty Karel Podroužek;
druhou vedl Otakar Korec v sestavě: Bedřich Dvořák, František Fajtl, Rudolf Fiala a Bohuslav Kimlička. Přes hranice převáděl obě skupiny Cyril Mach, řídící učitel v Horní Bečvě. Mrázkova skupina přecházela hranice do Polska jako první dne 29. května 1939, Korcova „pětka“ přecházela 11. července 1939.
Cyril Mach padl při květnovém povstání v Praze v boji o Rozhlas 5. května 1945
František Fajtl na jejich přechod přes hranice později vzpomíná ve své knize Vzpomínky na padlé kamarády takto: „Všechno proběhlo přesně podle plánu. Přijeli jsme do Hutiska-Solance jako turisté s batohy na zádech. Korec měl navíc ještě v kapse pistoli. Když jsme se dostali ke škole „Za kopcem“, která stála na konci obce o samotě, Ota rozhodl, že vyjednávat s řídícím Machem půjde on a poručík Bedřich Dvořák. My ať zůstaneme vzadu v záloze, kdyby snad něco neklaplo.“ (13)
Cyril Mach ochotně a obětavě dovedl skupinu až na hranice, takže k večeru se Korcova pětka ocitla v Polsku, kdesi v prostoru mezi Horní a Dolní Lomnou.
11. července 1939
V Dolní Lomné je zastavují polští celníci, kteří s nimi sepisují protokol a autem je posílají do Těšína. Zde tráví Korcova pětka několik dní v jakési škole „jakémsi domácím vězení“, jak to nazval Fajtl. Korec byl jako velitel skupiny zhruba po deseti dnech požádán, aby se dostavil k blíže nejmenovanému polskému majorovi. Ze schůzky se vrací rozčilen, jeho vlastenecká čest utrpěla. Jednání polského majora působilo na Otu jako rozbuška již v momentě, kdy byl vyzván, aby s majorem nehovořil česky, nýbrž v němčině. Korec o tom podrobně informuje své kolegy ve skupině, takže se o této „historce“ zmiňuje po válce ve svých vzpomínkách i Fajtl.
Cílem cesty po překročení polských hranic byl konzulát v Krakově. Jsou ubytování v tzv. Turystyčnom domě. Krom toho, že zde tráví část léta 1939 přináší jim Krakov velké zklamání v podobě nabídky vstupu do cizinecké legie. Volný čas tráví sportem, zejména kopanou, kdy sestavili dokonce reprezentační „jedenáctku“ ze všech emigrantů, kteří bydleli v Turystyčnom domě. Jejich mysl přesto zaměstnává „závazek vstupu do Cizinecké legie.“
26. července 1939 se Korcova pětka přesouvá z polské Gdyně na palubě švédské lodi Kastelholm do Francie. Po pětidenní náročné plavbě na rozbouřeném moři, konečně připluli 30. července do Calais. 3. 9. 1939 vstoupila Velká Británie a Francie do války s Německem, téhož dne francouzské ministerstvo zahraničí a generální štáb vyslovil souhlas s vytvořením čs. armády ve Francii.
28. 9. vznikla první čs. vojenská jednotka ve Francii - 1. čs. náhradní prapor, o den později 1. čs. prapor, který se stal základem pro další útvary.
2. 10. byla podepsána v Paříži dohoda o obnovení čs. armády ve Francii. Co se čs. letců týče, tito byli po zahájení války rozmístěni do nejrůznějších posádek po celé Francii a v Severní Africe.
Dvacátý den jejich pobytu v kasárnách 104. francouzského leteckého pluku v Dugny Bourget poblíž Paříže (zhruba 8- 12 km) se objevuje poručík Jindřich Bartoš (spolužák z VA, ročník vyřazení 1935), který shodou okolností zhruba po měsíci připlul také na Kastelholmu. Ve volném čase se „piluje“ především francouzština, konají se vycházky do Paříže a zpět, věnují se sportu. Vyhlášení mobilizace je zastihne zde v Dugny. Přesto jsou nuceni jít ještě k odvodu do kasáren cizinecké legie. V Detailu příslušníka čs. voj. jedn. v zahr. za 2. světové války v databázi VÚA Praha čteme: Otakar Korec datum odvodu 2. 10. 1939, Paříž.
„Stejně u vás hošánkové, nezestárnem,“ vystřelil Sekyrka směrem k pětiletému závazku, který jsme stvrdili svým podpisem a otiskem palců. „Je válka, dostaneme mašiny a adié…“ Za tři dny se Otova předpověď začala naplňovat. (14)
Korec spolu s ostatními zůstávají ve Francii, kde jsou přeškolováni na francouzské stíhačky Morane 406, Bloch 150 a americké Curtissy. Poručík Korec dostává určení do výcvikového střediska Chartres, zhruba 90 kilometrů jihozápadně od Paříže, spolu s Bartošem a Fialou. Korec a Bartoš jsou přiděleni k nejlepším stíhačkám - americkým curtissům. Fajtl odjíždí na leteckou bázi do Avordu. Společný pobyt v Dugny zakončili večírkem na rozloučenou, na nějž byl pozván i poručík František Doležal a nadporučík Jan Žerovnický.
V Chartres se setkávají také s „králem vzduchu“, jak se říkalo našemu nejslavnějšímu předválečnému letci-akrobatu nadporučíkovi Františku Novákovi, jehož skvělé akrobacii rádi přihlíželi. Novák zde na vlastní žádost působil jako řídící létání, neboť po operaci žaludku se jeho zdravotní stav stále zhoršoval. Po druhé operaci František Novák dne 27. dubna 1940 umírá. Otakar Korec, František Fajtl, Rudolf Fiala a Jindřich Bartoš se spolu s dalšími účastní 3. 5. 1940 Novákova pohřbu. Pohřební průvod jde třídou pařížského předměstí Neuilly.
O týden později nabírají události v životě Otakara Korce rychlý spád.
Blesková válka
10. května spustilo vojenské velení operaci Fall Gelb.
Cituji zde Fajtla (Vzpomínky na padlé kamarády) k dokreslení situace. „Ten den se německý sitzkrieg změnil v blitzkrieg, vyznačující se stejnými rysy jako bezohledné tažení fašistických vojsk v Polsku. V několika dnech vyřídil belgickou a holandskou armádu a soustředěnými údery pancéřových jednotek prorval francouzskou frontu u Sedanu a likvidoval tvrdě jeden odpor za druhým. Britský armádní expediční sbor byl odříznut od svého francouzského spojence, zahnán k moři u Dunkerque a obklíčen. Tři sta tisíc vojáků se muselo evakuovat s velkými ztrátami přes moře, zpět do Anglie. Hitlerova Goeringova Luftwaffe si vybojovala vzdušnou převahu a svrchovaně ovládala francouzské nebe.“ (15)
11. května 1940 dostává poručík Otakar Korec rozkaz k odjezdu na frontu. Spolu s Korcem měli v kapse povolávací lístek k 1/3 Groupe de Chasse, S.P. 860 Garre regulatrice Vénissieux i poručík Jindřich Bartoš a četař František Glauder. Fajtl uvádí tento den jako poslední, kdy Otakara Korce viděl.
Základní taktickou jednotkou francouzského letectva byla Groupe de Chasse (GC), která se skládala ze dvou nebo tří eskader. Každá eskadra měla zhruba dvanáct letounů. Dvě nebo tři Groupe de Chasse tvořily Escadre de Chasse. Tak tedy GC I/3 byla první Groupe de Chasse 3. Escadry.
Trojka Korec-Bartoš-Glauder k 1/3 GC
Nadporučík Jindřich Bartoš, narozen 16. 11. 1911, spolužák Otakara Korce z VA, vyřazen 1935 jako poručík letectva. Nadporučík Jindřich Bartoš padl dne 13. 2. 1941 při cvičném souboji nad Talagre u Prestatynu, ve věku nedožitých 30 let. Je pohřben na hřbitově West Derby Liverpool, hrob č. 392.
Četař (později podporučík) František Glauder se narodil 23. 10. 1909. Zahynul při cvičném letu nad letištěm Coltishall (Norfolk) dne 13. 9. 1942, ve věku nedožitých 33 let. Je pochován na hřbitově Scottow, Norfolk, hrob č. 279. (16)
Již první den ohromujícího nástupu německé nacistické armády silně poznamenal všechny aspekty života ve Francii a také ovlivnil cestu „trojky“ letců Korce, Bartoše a Glaudera. Jejich strastiplná pouť ke 1/3 Groupe de Chasse trvala v důsledku přesunů jednotky a bombardování cest celých 6 dní.
 |
 |
Zleva Timoteus Hamšík a Korec v Chartres + Šestidenní cesta Otakara Korce k jednotce GC I/3. Dle popisu v Františka Fajtla v knize „Vzpomínky na padlé kamarády“ zpracovala autorka článku
11. května 1940
v 09.40 h opouští Korec, Bartoš a Glauder Chartres. 22.30 h přijíždí vlakem do Lyonu.
12. května
09.00 h cesta vlakem do Venissieux – peruť zde nenašli. Jsou odesláni na regulační nádraží do Troyes, odkud je však ve 14. 10 h vrátili do Dijonu. Tam přijeli v 17.15 h a uvítal je letecký poplach.
13. května
Odjíždí do Troyes, kde jsou kolem poledne, téměř všechny vlaky jsou zrušeny, dozvídají se, že pojedou do Damblainu (vlak jel až po půlnoci). V Troyes se k nim připojil podporučík Rochas, který měl také povolávací lístek k téže jednotce. Naši piloti jeho společnost přivítali, ochotný Rochas od této chvíle zjišťoval informace, které jim pomohly v cestě k jednotce.
14. května
00.25 hod. odjezd, příjezd do Damblainu v 06.45 h, až v poledne se dozvídají, že peruť se přemístila a nyní je ve Wez-Thuisy. 17.45 h odjíždí autem do Nancy, kam dorazí v 19.30 h, když je zastihne letecký poplach a musí čekat do rána.
15. května
Chtějí se dostat ke své jednotce, která má být ve Wez-Thuisy u Remeše. Všechny civilní vlaky jsou zrušeny, nastupují do zvl. Permissionářského vlaku, který však za Vitry zastavuje kvůli bombardování a dále se přesouvá se zastávkami velmi pomalu.
16. května 1940
Přijíždějí do Remeše ve 12.30 h, svoji peruť ve Wez-Thuisy nenacházejí, dozvídají se, že se mezitím přesunula do Meaux, dolů na jih. Vypůjčeným autem z velitelství okrsku se vydávají na cestu k Paříži.
Ve večerních hodinách dne 16. května 1940 konečně dorazili k jednotce. Otakar Korec, Jindřich Bartoš a rt. Glauder se toho dne ohlašují veliteli skupiny Cdt. = majoru Thibaudetovi. Přicházejí k peruti za situace, kdy ze třiceti stíhaček typu Dewoitine D-520 jich po čtyřech dnech bojů zbylo pouze deset. Peruť má ztráty i na lidech, čtyři piloti jsou nezvěstní. Otakar Korec je zařazen spolu s podporučíkem Rochasem k letce 2, poručík Bartoš s rotným Glaudrem k 1. letce. (17)
GC 1/3 byla první jednotkou, která byla vyzbrojena stroji - Dewoitine D-520. Byly jediné, které se mohly vyrovnat německým Messerschmittům Me 109.
I po takto vyčerpávající cestě k jednotce, se Korec zapojuje do bojů již 17. května, tedy hned příští den. 20. května se vydává vlakem do Toulouse pro převzetí nové stíhačky Dewoitine. Francouzské letectvo jich má málo. Vrací se s ní 24. května a již 25. května se účastní boje.
„Každý večer před spaním, někdy i ve dne, když zbyl čas, vytahoval poručík Korec z náprsní tašky malou fotografii půvabné české blondýnky. Stačil krátký pohled do rozesmáté tváře černooké dívky a byl spokojen, šťasten. Přával si, aby ho nyní viděla, jak tu sedí v kombinéze na číhané, a také aby ho spatřila v tmavomodré uniformě, jak jde čistý a v kravatě do jídelny na večeři. Pocity domýšlivosti a hrdosti si ponechával pro sebe. Projevoval je pouze vzácnému obrázku: „Holka, to koukáš, jakého máš válečníka.“ (18)
Otakar Korec patřil k 19 čs. pilotům, kteří létali ve Francii na D-520. Jeho Dewoitina s číslem 126 byla „modrá čtyřka“.
Schéma Perutě
Bojově operovala stíhací peruť (taktická letecká jednotka) zpravidla v sestavě 12 letounů ve třech rojích po čtyřech letounech. Korcova pozice „modrá čtyřka“, tj. modrý roj, stíhačka na 4. pozici. Velitel perutě vedl červený roj, velitel A letky modrý roj, velitel B letky žlutý roj. Každá peruť měla svůj volací znak. Modrá 4 znamená čtvrtý, tj. poslední stroj v modré čtyřčlenné sekci stíhaček a letící nejvíc vlevo. Ten byl také nejvíce ohrožen oblíbeným útokem Němců od slunce nebo zezadu. Ti létali na Me 109 po dvou a vzájemně si tak pomáhali při napadení zezadu.
3. června 1940 dochází k prvnímu velkému nasazení čs. pilotů. Přišel masivní úder Luftwaffe, jehož cílem bylo ochromit činnost francouzského zázemí, především v pařížské oblasti. Fajtl toto období popisuje jako období urputných a nerovných bojů při maximálním vypětí sil, kdy byli piloti v letadlech v ostré pohotovosti od rána do večera a vzlétali až pětkrát denně.
„Nepřítel svou leteckou činnost horečně stupňoval. Ota se svými krajany, poručíkem Jindřichem Bartošem a četařem Glaudrem, a se svými francouzskými spolubojovníky se dostávali do ohnisek nesmiřitelných bitev. Stříleli, uhýbali se, zase se vraceli do bojů. Neměli čas posuzovat, zda nepřítele sestřelili nebo poškodili. Kdo si v podobných soubojích chtěl ověřovat výsledky své střelby, sám byl sestřelen. „Kde jste střílel?“ vyzvídal zpravodajský důstojník. „Myslím tady,“ odpovídal Ota a ukázal prostor. Vždyť určit přesně místo v tom zuřivém kolotoči obrovského rozměru bylo nesmírně obtížné, často nemožné. Bylo mu lhostejné, zda sestřel dostal někdo jiný. Touhu po slávě neměl v povaze, zůstával skromně vzadu. Večer všechno vyprávěl svému obrázku: „Nedali jsme se náckům, taky jsem si přisolil,“ …a šel spokojeně spát.“ (19)
5. června zahajují Němci svoji ofenzívu také na Sommě. Korec je na letišti Meaux Esbly, zhruba dvacet kilometrů od Paříže. V 08.20 vydává velitel perutě rozkaz pro surveillance – hlídkování a vyhledávání protivníka v prostoru Amiens. Úkol mají provést tři tříčlenné roje D 520 a šest tříčlenných rojů MS-406. Start v 08.45.
V 08.45 startuje z této základny devět stíhaček typu Dewoitine D-520 od 1. i 2. letky GC1/3. Nadporučík letectva Otakar Korec startuje se svojí Dewoitinou D-520 No. 126 (modrá čtyřka). Letí na tzv. volný lov (chasse libre). GC 1/3 dostala rozkaz hlídkovat mezi Amiensem a Abeville. Korec letí s D-520 v roji rotmistra Bourbona ve výšce 4000 metrů nad MS-406. Nejvýše letěl roj výškového zajištění podporučíka Salvy. Tito piloti 27 stíhaček, odstupňovaných po rojích ve výšce od 2000 do 5500 metrů začali plnit svůj úkol. Korcova Dewoitina „plula“ vlevo od Bourbona. (20)
Toho dne se Otakar Korec z bojového úkolu ke „své“ Groupe de Chasse nevrátil. Jeho stíhačka dostala zásah a řítila se dolů v plamenech. Nikdo nevěděl, zda se Otovi podařilo seskočit padákem, uniknout, a zda se za pár dní neobjeví.
Korcova stíhačka se zřítila asi 400 metrů od obce Argoeuves, vzdálené asi 4 km severovýchodně od Amiensu. Jedenatřicetiletý pilot podle všeho ještě předtím vyskočil, neboť jeho mrtvé tělo nalezli místní obyvatelé až 300 metrů od trosek Dewoitiny. Podle poválečného svědectví místních obyvatel se Korcovi podařilo letoun opustit na padáku včas, při sestupu jej však zastřelil ve vzduchu útočící německý stíhač. Nadporučík Otakar Korec byl zdejšími obyvateli pohřben na místním hřbitově. „Na dřevěný kříž, vztyčený na hrobě, umístili kovový čs. pilotní odznak a leteckou přilbu, kterou po dobu německé okupace ukrýval starosta obce. (21)
GC I/3 byla pod velkým tlakem německé ofenzívy nucena neustále ustupovat. 17. června se dostala na letiště Perpignan, které se nachází v jižní Francii. Zde skončila GC1/3 svoji činnost. I za tak poměrně krátkou dobu tři čeští piloti u GC 1/3 nalétali 70 operačních hodin a sestřelili sami nebo ve spolupráci 3 letouny jistě a jeden pravděpodobně. (22)
Nadporučík Otakar Korec byl tedy původně pohřben na hřbitově v obci, v jejíž blízkosti zahynul při plnění bojového úkolu.
Od 17. června 1940, tedy pouhých dvanáct dní po Korcově smrti se začala jednání o příměří, veškeré čs. jednotky byly staženy z bojiště a přikročilo se k přípravám na jejich evakuaci do Anglie. Kapitulace Francie byla podepsána 22. června 1940 a Československá armáda ve Francii byla rozpuštěna. Na evakuačních lodích se do Anglie přemístilo přes 4 tisíce čs. vojáků.
Po několika letech byly ostatky Otakara Korce převezeny nejprve na hřbitov v blízké obci Condé-Folie, odkud byly exhumovány a převezeny na čs. vojenský hřbitov La Targette. Korcův hrob nese číslo 174.
 |
 |
Vojenský hřbitov La Targette + hrob Otakara Korce
Vyznamenání
- S účinností od 28. 10. 1938 byl Otakar Korec posmrtně povýšen na nadporučíka letectva
- Zpětně od 28. 10. 1939 na kapitána letectva in memoriam
- S účinností od 1. 5. 1940 na štábního kapitána in memoriam .
- 10. 10. 1940 mu udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam.
Po uplynutí 65 let ode dne, kdy byl Otakar Korec sestřelen při plnění bojového úkolu nedaleko Amiens, byl mu dne. 4. června 2005 v jeho rodném městě Nejdku na Karlovarsku odhalen kámen s pamětní deskou v místě, kde dříve stával jeho rodný dům – ZDE
Mgr. Marika Korcová říjen 2013
Za pomoc děkuji panu Jaroslavu Popelkovi i pracovníkům archívů.