Narodila jsem se v Přerově 2. 9. 1920 rodičům Josefu Tománkovi, pocházejícímu z Jankovic, který byl strojvůdcem a později vlakvedoucím, a mamince Františce Tománkové, roz. Pavlíčkové, pocházející ze Žeranovic, která byla v domácnosti. Nad mojí peřinkou se zcela určitě skláněl i můj starší bratr Josef Tománek, který se narodil v Přerově dne 12. 3. 1918, a se kterým jsem zažila mnoho krásných chvil i sourozeneckého škádlení a na kterého s láskou vzpomínám dosud.
V Přerově jsme bydleli na ul. Ztracená 29. Do mých tří let jsme spolu spali na moučnici a objevovali jsme svět přírody na zahrádce, na které tatínek vysázel ovocné stromy a na které naše maminka kromě pěstování zeleniny a květin chovala i kozy, prasata, slepice, kachny, husy a později i krávu.
Chodila jsem na základní školu do kláštera na Šířavě, kde jsem chodila až do druhé měšťanky. Můj bratr, kterému jsme doma říkali Pepek, chodil ulicí Sušilovou na základní školu na náměstí.
Od útlého dětství si pamatuji, že rodiče měli pronajata dvě pole – jedno za hřbitovem, kde se říkalo „v černým“ (byla tam černozem) a pak druhé u dráhy. Pěstovali tam žito (tehdy jsme mu říkali rež), pšenici, brambory a kukuřici. Na pole jsme chodili pěšky a plodiny či jiné věci jsme vozili domů vozíkem, do kterého jsme se sami zapřahali. Na poli jsme tatínkovi oba museli pomáhat, ale Pepek pomáhal jen málo a raději si pouštěl letadýlka, což mě tehdy jako malou holku zlobilo, protože tatínek mu to dovolil, zatímco já jsem mu musela pomáhat.
 |
 |
Pamatuji si, že bratr od malička rád kreslil a maloval a tento koníček mu zůstal až do jeho předčasné smrti. Jako mladší sestru mě samozřejmě občas škádlil a nejvíce mě dopalovalo, když kreslil moje karikatury. S odstupem řady let samozřejmě uznávám, že ho asi také muselo občas dost otravovat, že musí hlídat mladší sestru, zatímco on se chtěl bavit se svými kamarády, kteří ho oslovovali přezdívkou Tom. Jeho nejbližšími kamarády v té době byli Albín Naswetter a Karel Danihelka.
Mezi další záliby mého bratra patřilo sbírání známek a odebíral a rád četl časopis Malý čtenář a později Dobrodružný svět.
Jako sourozenci jsme se často vzájemně špičkovali, což jednou vyústilo v dost dramatickou událost. V Přerově u kapličky na břehu Bečvy jsem stála na břehu, zatímco můj bratr s kamarády se koupali. Stále mě hecoval, že do vody neskočím, až jsem mu řekla „ty vole skočím“ – skočila jsem a začala jsem se topit. Dnes jsem tu vlastně jen díky tomu, že mě bratr včas vytáhl z vody ven.
Od asi 11 let, tj. asi v r. 1929, bratr přestoupil na víceleté gymnázium v Přerově. Učení asi moc nedal, protože se stále věnoval svému koníčku kreslení a malování (v jeho školním sešitě, který stále opatřuji, se nachází karikatury učitelů – zde je jedna, zřejmě učitele matematiky ze dne 3. 12. 1937 - a jiné obrázky, zejména letadla), ale přibyl mu velký koníček nový – létání.
Už si nevzpomínám, kde konkrétně se s létáním setkal poprvé, neboť v rodině k tomu nikdo neinklinoval, ale předpokládám, že se tak stalo ve škole nebo ve skautu, jehož byl členem, kam buď přišli nějací piloti, nebo je vzali na exkurzi na letiště v Přerově. Právě na tomto letišti se bratr začal věnovat létání na kluzácích.
 |
 |
V kluzáku navrženém vedoucím MLL Přerov Janem Hrbkem + Karikatura učitele
Vzhledem k nevalnému prospěchu na gymnáziu v Přerově byl bratr přeřazen asi od školního roku 1933/1934 na Reálku v Lipníku nad Bečvou (chodil do IV.B.) a létat začal v Hanáckém aeroklubu v Olomouci, kam jsme se r. 1937 přestěhovali. Rodiče, zejména maminka snášela bratrovo létání s obavami. Vzpomínám si, že když se jednou bratr dlouho nevracel z letiště v Olomouci domů, tak dlouho lamentovala, že z bratra jsou už jen „Filuškovy kostičky“, až se můj otec jej vypravil hledat na letiště, kde ho našel v družném hovoru s jeho kamarády v novém hangáru. Maminka to tedy s námi neměla jednoduché, ale i ona nás někdy ráda doběhla. Bratr měl kamaráda, který se jmenoval Řihošek. Často k nim chodil na návštěvu. Když se jednou před Vánoci vrátil od Řihošků domů, postěžoval si – paní doktorová má už dva hrnce cukroví a my pořád nemáme nic. Maminka na to nic neřekla a až těsně před Vánoci se vytasila s hrncem plným cukroví. Vůbec nevím, kdy ho dělala. Musela ho dělat po nocích.
Snad někdy na podzim r. 1937 mě můj bratr pozval na letiště, aby mi předvedl, jak létá. Vzpomínám si, jak jeho kamarádi mávali na jeho letící letadlo a křičeli „OK LOM letí TOM“. Pak mě nabídl, že mohu letět s ním. Letěli jsme červeným letadlem „Zlínská dvanáctka“ nad Svatým kopečkem. Pepek schválně se mnou létal prudce nahoru a dolů a bavil se tím, jak pištím. Pamatuji si, že jeho kamarádem byl v té době také Viktor Popelka, který v obchodním domě ASO v Olomouci prodával jablka. Pro ASO také bratr udělal reklamní slogan „Šetři kasu, kupuj v ASU“. Dalšími jeho kamarády byli Zahradník a Lošťák, jejichž křestní jména si však již nepamatuji.
Bratr se účastnil také leteckých závodů. Jedním z nich byl závod Malá dohoda, který v r. 1937 vyhrál. Své vzpomínky na něj poté sepsal do velmi poutavého vyprávění „Jak jsme letěli III. národní let“.
 |
 |
Létání mu muselo být velkou vášní, neboť zde vzpomíná, jak při tomto závodu zemřeli jeho kamarádi, kteří v mlze narazili v Karpatech do kopce. Přesto ho to neodradilo, aby létal dále.
 |
|
V r. 1938, když mi bylo 18 let, mě rodiče poslali na tzv. „handl“ do Červené Vody, okres Jeseník, kde jsem se poprvé setkala s mým pozdějším manželem Jaroslavem Sukem. Nebyla jsem tam ani půl roku, neboť jak známo Mnichovskou dohodou přišlo Československo o pohraničí a já jsem se musela vrátit domů. Můj bratr byl odveden a sloužil jako pilot na Olomouckém letišti.
Naposledy jsem svého bratra viděla na podzim 1938, kdy se s námi krátce rozloučil a odešel bojovat proti nacistickému Německu. Pamatuji si, že když odcházel, měl na sobě kabát, šedou kostkovanou košili a klobouk.
Během války jsme se z Olomouce odstěhovali do Jaroměře II (Josefov), neboť se začalo proslýchat, že můj bratr odešel bojovat proti Německu. Pamatuji si, jak můj manžel vzpomínal, že v obchodním domě ASO jej zastavil nějaký „tajný“ a začal se jej vyptávat, zda nezná Popelku apod. I v Jaroměři jsme zažili prohlídku gestapa, v době, kdy už jsem měla několikaměsíční dceru Ludmilu, nicméně gestapo naštěstí nic „podezřelého“ nenašlo. Po celou válku jsme o bratrovi neslyšeli a kdy a jak zemřel, jsme se dověděli až po válce od státních orgánů. O některých jeho osudech jsme se dověděli z jeho dopisů, které posílal své tetě (sestře našeho otce) Anně Míkové do USA (kdysi pracovala jako sekretářka na Ministerstvu zahraničních věcí, kde se seznámila se svým budoucím manželem, který měl v USA farmu na bavlnu), která nám jeho dopisy po válce poslala. V jednom z těchto dopisů vzpomíná, že od odchodu z Československa prošel celou severní Afriku. Z dalších pramenů jsme se dověděli, že se dostal na jih Francie do Istres a pak do Velké Británie, kde byl pilotem 311. bombardovací perutě RAF. Právě tato teta mu do Anglie poslala z USA česko-anglický slovník, který mu tam chyběl. Podle svědectví jeho přátel se i tam věnoval malování, zejména krajinářství. Dne 28. 12. 1941 z letiště East Wretham odletěl jako druhý pilot na svůj poslední let v letounu Wellington KX-B (s/n T 2553), jehož cílem bylo bombardování Wilhelmshavenu v Německu. Kapitánem byl Sgt. Alois Šiška, navigátorem F/O Josef Mohr, radiotelegrafistou F/O Josef Ščerba, předním střelcem Sgt. Pavel Svoboda a zadním střelcem Sgt. Rudolf Skalický. Tentýž den byli zasaženi a nouzově přistáli na hladině Severního moře asi v polovině vzdálenosti mezi Holandskem a Velkou Británií. Skalický zemřel při pádu letadla a ostatní celkem 6 dní strávili bez pitné vody a s minimem jídla v ledovém Severním moři. Dne 2. 1. 1942 Josef Tománek, který zřejmě podlehl celkovému vyčerpání, zemřel, a byl svými kamarády pohřben do moře.
Zajímavou souvislostí je, že aniž jsme toto věděli, dne 2. 1. 1942, když bratr zemřel, se u nás v kuchyni zastavily hodiny, což bylo nezvyklé a tři dny na to, dne 5. 1. 1942 zemřel náš otec Josef Tománek. Aniž o sobě vzájemně věděli, oba zemřeli začátkem ledna 1942. Po své smrti můj bratr Josef Tománek získal vyznamenání za statečnost, ale jeho smrt mě i v mých 93 letech stále bolí. Byl to velmi veselý a nadaný člověk. Jen ten čtverák štěstí, kterého si namaloval na Reálce, se s ním, stejně jako s mnohými jinými, včas nepotkal.
 |
 |
Čtverák štěstí + Člověče, neblbni, dyk já jsem courir (kurýr).