PŘED DVĚMA LETY
Čas utíká. Mnoho mraků se přehnalo nad Evropou a ty nejčernější setřely právě onen malý, krásný koutek země mezi horami, tam, kde je náš domov. Viděli jsme některé z prvých ran, které dopadly na hlavy nevinných, sami jsme je pocítili na svých bedrech, ale neskrušily nás tak dalece, abychom bezvládně sklonili hlavy. Před dvěma lety jsme poznali, co je to ztratit domov. Zatnuli jsme zuby a sevřeli pěsti. Hlava se zdvihla, oko hledalo kolem, ale neprohlédlo závoje temna, které nás obestřely. Divně jsme začali hledat spásnou cestu. Tma, tma, mlhy a zase tma. Nikdo nevěděl, kam jít, na koho se obrátit, kde najít začátek. Byli jsme jisti jenom jednou věcí : V á l k a j e
n e o d v r a t n á , p r o t o ž e s e s t a l o b e z p r á v í .
Válka bude, a záleží na nás, jak to udělat, abychom jednoho dne stáli v prvých řadách fronty proti nacismu, ať už to bude s kýmkoliv a kdekoliv. A toto vědomí nás vedlo vstříc tmě. Ne všem se podařilo prorazit a dostat se z dosahu špinavých rukou Gestapa. Někteří kamarádi skončili cestu v německých věznicích nebo koncentračních táborech. Jiní, a nebylo jich málo, zůstali ležet s kulkou v hlavě někde na hraniční čáře. To byly prvé oběti této války. Prvé v době, kdy válka ještě dávno nezačala. Potom, když se nám jednotlivě podařilo překročit hranice, začalo dlouhé putování. Viděli jsme padat Evropu, ale nebojíme se o ni, nedopadla docela. Jednou ji, trochu nakloněnou, postavíme zpříma.
Čas utíká. Je tomu dva roky, co jsme opouštěli Polsko, prvou zastávku na cestě svobody. Vzpomínám na noc, kdy jsem stanul na hraniční čáře, posílaje poslední nashledanou domů. Jako dnes vidím zachmuřený dům v Krakově, kde jsme se tísnili, v duchu přemítajíce, co s námi bude. Vidím nás všechny, kamarádi, v táboře vojenské skupiny československých dobrovolců v Malých Bronowicích. Byli jste z těch, kteří nežádali cestovné na jízdu do odboje. Jeli jste bez nároků a bez záruk do budoucnosti. Buďte jisti, nebylo to všechno nadarmo. Vaše odměna je dobře uschována. Ne v národní bance, ani na sebemenší židli některého z příštích ministerstev. Doma, někde v zahradě pod jabloní sedí máma a vzpomíná. Snad nesedí v zahradě, snad dře někde na poli nebo v továrně. Upokojte se, nebude dlouho pracovat pro úhlavního nepřítele. Přijde den, na který čekáme my všichni stejně jako naši doma. A to bude ta veliká odměna.
Dva roky je tomu. Ty tváře, které se mi zapsaly do srdce nesmírnou prostotou a jasnou vůlí, jít za společným cílem, ta, které jsem viděl na dlouhých cestách, dívají se stejně důvěřivě osudu do očí. Tondo, Emile, Tondo, Franto, jste stejní jako před dvěma lety. Prožil jsem s vámi doby nejkrásnějšího kamarádství. Nikdy nezapomenu. Dva roky s námi osud podivně motal. Dva roky se nám osud smál. Ale dnes se situace změnila. Stojíme na nové půdě, která, ať je jakákoliv, je solidní oporou proti německé rozpínavosti. Stojíme zde, připraveni kdykoliv se přihlásit kamkoliv, kde bude možno přiložit ruku k dílu. Nu, věřím, nedá na sebe ten čas dlouho čekat. A potom půjdeme domů. Zdeněk Vršovský