Vzpomínka na válečného letce.

 

6.8.1913 se v rodině mistra kolářského Karla Křivdy jako poslední z šesti dětí, narodil syn, kterému dali jméno Jan. Vyučil se obchodním příručím, ale jeho největší láskou byla letadla. Tato láska ho dala dohromady s podobným leteckým fandou Františkem Louckým, který byl shodou okolností také obchodním příručím a tak se stali velkými přáteli. Kolem nich se pak utvořila skupinka dalších nadšenců a spolu založili v Uherském Brodě odbočku Masarykovy letecké ligy. Jedna z jejich propagačních akcí byla na 1. máje, kde hrdě kráčeli jako samostatná skupina v průvodu městem a budili pozornost "letadlem", které si sami zhotovili a přimontovali na jízdní kolo. Jenda s leteckou kuklou a brýlemi toto letadlo "pilotoval", ostatní se střídali v držení konců jeho křídel. Toto křídlo dosud visí na půdě jeho rodného domu číslo popisné 195.

Toužili se s Frantou dostat k opravdovým letadlům a hlásili se proto do školy leteckého dorostu v Prostějově. Jendovi štěstí přálo - byl přijat. Franta ale v důsledku zranění nohy v mládí neprošel lékařskými prohlídkami. Jenda byl přijat a 11. května 1932 tam zahájil Kurz elementárního létání, který trval do 28. března 1933. Po něm v Prostějově absolvoval od 1. dubna do 4. července 1933 Pilotní školu pokračovací. Pak Jan Křivda sloužil na letišti ve Kbelích a létal s dvoumotorovým bombardérem sovětské konstrukce SB-2 (Avia B-71) Později byl Jenda přeložen ze Kbel do Nitry.

A přišel osudný březen 1939. Němci obsadili Čechy a Moravu a vytvořili takzvaný Protektorát, který s Frantou nazývali "protentokrát". Protože také Slovensko se stalo samostatným státem, byl Jenda poté z armády propuštěn a vrátil se zpět na rodnou Moravu. Nemohl se však se svým osudem smířit. Vědělo se, že dříve nebo později dojde k válce. Letci i vojáci začali utíkat za hranice. Rozhodli se s Frantou Louckým také odejít a sháněli proto informace, jak se dostat ven. První cesta měla vést přes Polsko; už měli všechno připraveno, ale najednou vypukla válka a Němci svým "blitzkriegem" Polsko obsadili. Nezbylo nic jiného, než pokus o útěk přes Slovensko.

Týden před vánocemi 1939 se vydali na cestu. Přidal se k nim ještě další uherskobrodský rodák, poručík Vláďa Kubíček, který byl leteckým pozorovatelem. Celkem bez zvláštních příhod se dostali do Budapešti. Tam se ale rozdělili. Jenda měl pokračovat dál přes Rumunsko, Vláďa s Frantou a dalšími přes jugoslávské území. Měli zprávy, že ve Francii se tvoří československé vojenské jednotky.

V Budapešti je měli na starosti Češi, zaměstnanci francouzského konzulátu. Byly jim proto rychle vystaveny prozatímní cestovní pasy, avšak odjet se jim už nepodařilo. Maďarské úřady odmítly vydat výjezdní povolení a tak si jejich skupina odseděla dlouhé čtyři měsíce v budapešťském vězení Tolonc-haz.

   Jenda se mezitím šťastně dostal do Francie; setkali se spolu až v květnu 1940 v jihofrancouzském Agde. Nacistická vojska však v té době byla už na pochodu přes Nizozemí a Belgii do Francie a na frontě docházelo k urputným bojům. Ze zpráv se dozvídali o úspěších našich letců na frontě, avšak události dostaly najednou nečekaně rychlý spád. Francie kapitulovala a jim nezbylo nic jiného, než další cesta do neznáma. Sešli se opět až ve Velké Británii. Vlád'a se tam dostal letadlem, Jenda se přeplavil na norské uhelné lodi a Franta ve skupině sportovních letců na malé holandské lodi Karanan.

Brzy po jejich příjezdu se na anglické půdě počaly tvořit československé letecké jednotky. Jenda s Vláďou byli odveleni ke 311. bombardovací peruti Franta se dostal do letecké školy RAF. Často si dopisovali.

 

    Úryvek z knihy Franty Louckého „MNOZÍ NEDOLETĚLI“ *

Blížily se vánoce. Ve škole jsme měli hodně učení; pilotní výcvik jak teoretický tak také praktický byl v RAF důkladný. Někdy se mi ale zdálo, že všechno jde nějak pomalu, nejraději bych už byl někde u operační perutě a létal s Jendou nebo Vláďou proti Němcům. Přímo jsem jim oběma záviděl. Zatím jsem nevěděl, co mi přinese blížící se výroční den našeho společného odchodu za hranice. . .

Velmi smutné byly moje druhé válečné vánoce, opravdu nejsmutnější v mém životě. Těsně před Štědrým dnem jsem obdržel dva dopisy. Jeden od Vládi Kubíčka a druhý od Mirka Plecitého, mého dobrého přítele z pražského aeroklubu. První jsem začal číst dopis od Mirka. Psal:                                                                                               

                                                                                                                                Sgts'  Mess

RAF Honington – 17. 12. 1940

Milý Franto,

považuji za svou povinnost sdělit Ti velmi smutnou zprávu, přesto, že tím pokazím tobě a jiným vánoce, neboť jsem si jist, že by ses to dověděl stejně od jiných chlapců.

Včera v noci startoval Jenda Křivda po delší době na mission. Za krátkou dobu byli nuceni se vrátit zpět z dosud nevysvětlitelných důvodů. Přistávali s plnou náloží bomb. Z neznámé příčiny však Jendův letoun havaroval již těsně před přistáním do lesa a úplně shořel. Z posádky se zachránili jenom tři. Další tři zahynuli, mezi nimi i náš drahý Jenda. Tak, Fanouši, už půjdeme domů jen dva (?!) bez Jendy, nedá se ale nic dělat, je válka. Později Ti napíšu další podrobnosti. Promiň, že Ti kazím vánoce, ale jsme přece chlapi !

Tvůj  Mirek.

Byla to pro mne velice bolestná zpráva. Můj nejlepší přítel odešel tam, odkud není návratu. Zkoušky a výcvik mně znemožnily zúčastnit se jeho pohřbu a proto jsem netrpělivě očekával další zprávy. V dalším dopise mně Mirek psal:

... . . Ten osudný večer říkali kluci Jendovi, aby se oholil. On jim odpověděl: „ To je dobrý, kluci, ať, Áda vidí, jaké tady má Churchill  piráty, když tam zůstaneme. „ Také se zmínil, že je tomu právě rok, co jste odcházeli z domova a těšil se, že jim tam zařádí. Tu noc letělo několik našich letounů, mezi nimi také velitel perutě Mareš, který startoval poslední a viděl, jak předposlední stroj spadl do lesa u letiště a začal hořet. Uvědomil si, že v této chvíli ztrácí někoho ze svých lidí, letěl však za ostatními na Mannheim a vykonal svůj úkol. Dostali za to zvláštní pochvalu od Angličanů. Příčina havárie je stále neznámá. Po startu nechtěl stroj nahoru, motory řvaly a kluci, kteří to pozorovali, věděli, že se něco děje. Jenda se chtěl vrátit na letiště a přistát. Jelikož v té chvíli startoval ještě poslední letoun, udělal Jenda ještě jeden okruh, při kterém šel stále. níž, až vrazil do lesa. Navigátor poručík Nedvěd, který se zachránil, se choval opravdu skvěle. pomohl těm dvěma ven, ale k Jendovi se pro plameny nedostal. Vrátil se proto k zadnímu střelci, konstrukce letounu mu přimáčkla nohy a poručík Nedvěd se marně snažil ho vyprostit. Hned potom začaly explodovat bomby. Poručík Nedvěd byl tlakem vzduchu odhozen několik metrů stranou, ale znovu se tam vrátil. Mezitím přiběhli na pomoc další lidé z letiště a po delší námaze se jim přece podařilo poručíka Toula vyprostit. Zemřel však cestou do nemocnice. Přední střelec četař Janoušek zahynul s Jendou pravděpodobně ihned při dopadu na zem. V pátek 20. 12. měli všichni tři pohřeb.

 

Tři těžké rakve vezené na vlečňáku za autem a přikryté anglickými vlajkami. Hudba hrála při východu z campu a smutečním anglickým krokem šel celý průvod pomalu až na hřbitov do vesnice Honington. Přihlásil jsem se k nesení rakví. Jelikož byly přikryty vlajkami, nevěděl jsem, která je Jendova. Jak jsem až u hrobu zjistil, byla to jen náhoda, že jsem nesl Jendu, jak jsem si přál. Pomohl jsem ho spustit do hrobu. Byly hrány smuteční fanfáry a následovaly salvy z pušek. Potom každý z nás po jednom jsme pozdravili kamarády. Ještě chvíli jsme nad hroby stáli, mnoho z nás se slzami v očích. Znovu jsem se vrátil nad Jendovu rakev a pozdravil ho za Tebe: ,Honzo, za Frantu Louckých!' Věř, že jsem plakal, aniž bych se za to styděl. Snad jednou budeš moci navštívit jeho hrob. . . "

Ještě několikrát během války jsem navštívil hřbitůvek v Honingtonu, k hrobům našich padlých kamarádů položil kytičku, zavzpomínal a rozesmutněn se vracel zpět na letiště k jednotce.

 

Článek v časopise „REVI“ **

 

Na to, co se odehrálo krátce po startu v pořadí třetího Wellingtonu s osádkou Sgt Křivdy, vzpomínal ve svých pamětech druhý pilot Taiberovy osádky, Sgt Vilém Bufka:

 
   „Po krátké motorové zkoušce jsme rolovali na start. Byli jsme na řadě druzí a za námi Honzova posádka. Zahlédl jsem zelené startovací světlo, motory se rozburácely a už Franta nabíral výšku mírnou stoupavou zatáčkou, kterou jsme se vrátili nad letiště, z něhož prosvítala do noci jako bílé korálky světla přistávací řady. Pohybující se temný stín byl Honzův stroj, který právě startoval. Jeho start mi připadal příliš dlouhý. Upozornil jsem na to Frantu:

„Podívej! Nějak ho nemůžou dostat nahoru.“

Franta naklonil letadlo, abychom lépe viděli, a mínil:

„Asi závada a provádějí okruh na přistání. Jen aby to dostali přes ten les…“

Provedli jsme ještě jeden okruh, abychom mohli sledovat, jak dopadne přistání. Za několik vteřin poté jsem litoval, že jsme neodletěli hned. Znovu - pokolikáté už? - jsem musel na vlastní oči bezmocně přihlížet, jak se kamarád řítí do záhuby. Letadlo spadlo do lesa asi padesát metrů před jeho koncem - hluchá rána a praskot dolehly až k nám. Vzápětí vyšlehl z trosek plamen a rychle se rozrůstal…“

Podrobnosti tragické havárie, kterou ze vzduchu sledovali Sgt Taiber spolu se Sgt Bufkou popsal jeden z přímých účastníků, dnes generálmajor let. v. v. Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, ve svém dopise, který před nějakými deseti lety zaslal starostovi obce Chlum u Letovic panu Oskaru Honzákovi, odkud pocházel zadní střelec osádky, pplk. let. in memoriam Jaromír Toul:

 

       „Milý pane starosto,

Velmi rád Vám a Vaší obci vyhovím napsati několik slov o poručíkovi let. Jaromíru Toulovi, se kterým jsem společně sloužil a bojoval za svobodu našeho lidu doma v ČSR

16. prosince 1940 jsme v 18.00 odstartovali z East Wretham ve Wellingtonu KX * Q, sériového čísla T2577.4) Cíl byl Mannheim. Osádku tvořili první pilot/kapitán Jan Křivda, druhý pilot Josef Pavelka, navigátor Vladimír Nedvěd, telegrafista Josef Doubrava, přední střelec Jiří Janoušek a zadní střelec Jaromír Toul.

Start s plnými nádržemi benzínu a nákladem pum byl normální, letadlo stoupalo do 30 metrů, ale dále ne. Rychlost dosáhla 95 knotů, tj. asi 170 km/h, pak však začala pomalu klesat na 85-80 i méně. Seděl jsem u svého navigačního stolku s rychloměrem a výškoměrem před sebou. Když rychlost začala pomalu klesat pod 80 kts., řekl jsem si, jak je možné, že se ještě držíme ve vzduchu? Rychle jsem vstal od navigačního stolku a šel do zadní části letadla – trup byl velmi prostorný – uprostřed letadla nahoře byla astrokopule, z níž bylo vidět na všechny strany kolem a též se z ní zaměřoval sextant pro astronavigaci. Viděl jsem jasně, že oba motory, které stále běžely „na plno“, byly úplně rozžhavené. Vrcholky některých stromů byly již výše než naše letadlo a také jsem jasně viděl před námi světla přistávací dráhy našeho letiště asi 1,5 km daleko. Pilot Křivda se snažil mírnou zatáčkou vrátit na dráhu a přistát. Byli jsme asi jen 1 km od prahu dráhy, když levá polovina křídla zachytila o strom, stroj se stočil doleva, vrazil do země a hned začal hořet. Všechno bylo nesmírně rozžhavené…

Krátce na to se mi podařilo otevřít astrokopuli a vyskočit vpravo na křídlo, levý motor a část trupu již byly v plamenech. Když jsem konečně stál na pevné zemi, uviděl jsem pod pravým motorem četaře Josefa Pavelku. Hned jsem ho odtáhl asi 50 metrů od letadla a tam ho schoval do bezpečí příkopu. Cestou zpět k letadlu jsem potkal Josefa Doubravu, který nebyl poraněn a odpočíval v blízkém lesíku. Letadlo již bylo mezitím přední částí celé v plamenech, které šlehaly až do výšky 20 metrů. I kov hořel, žár byl prostě nepředstavitelný. Munice v přední věži začala horkem vybuchovat. Když jsem přišel k zadní věži, dvířka byla zavřená. Otevřel jsem je a našel Jardu Toula v bezvědomí či šoku. Hned jsem ho vzbudil a řekl: „Jardo, letadlo hoří, musíš rychle ven.“ On se však chudák nemohl zvednout, jelikož měl nohy zaklíněné pod sedačkou, která mu je při nárazu přimáčkla. Pumy začaly vybuchovat asi čtyři metry od nás a plameny se šířily k nám. Jarda mne prosil: „Vláďo, prosím neopouštěj mne!“ Řekl jsem mu: „Jardo, neboj se já s Tebou zůstanu.“ (Když tato slova znovu píšu, tak mi tečou slzy z očí… to rozhodnutí a ta situace je prostě neuvěřitelná… vím, že jedině Bůh mi dal tuto odvahu, sílu a ochranu…) Marně jsem se snažil Jardu vytáhnout ze střelecké věže. Byl tam uvězněn a nebylo v mých lidských silách ho vysvobodit. Plameny se blížily a další pumy vybuchovaly.

Zatímco se toto drama odehrávalo, záchranná služba z letiště čekala v bezpečné vzdálenosti, až vybuchne všech šest pum, každá se 120 kg dynamitu a přestane střílet munice do kulometů. Jarda a já jsme však byli uprostřed toho všeho. Stále při plném vědomí a celkem nezraněn (mimo přiskřípnuté nohy pod sedačkou) mi řekl: „V kapse kombinézy mám revolver, vytáhni ho a zastřel mne.“ – nechtěl prostě uhořet za živa, toho jsme se my letci vždy báli. Nastal moment rozhodování: co mám dělat? Kamaráda, kterého chci zachránit, mám zastřelit – já?

Osud to rozhodl sám, když vybuchla poslední a nejbližší 250lb puma. Tlaková vlna mne odhodila asi pět metrů vzduchem a přistál jsem na všech čtyřech. Zázrakem božím stále nezraněn – věděl jsem ale, že fyzicky je nemožné, abych dostal Toula z letadla a rozhodl jsem se ke stroji již nevrátit.

Jakmile skončily všechny výbuchy, přišli záchranáři k letadlu, uhasili oheň, a když asi 20 mužů nadzvedlo zadní část Wellingtonu - Jaromíra z věže vytáhli. Výbuchem poslední pumy, která mne odhodila stranou, musel Jarda čelem narazit na zadní část kulometů a utržil smrtelné zranění. Cestou ambulancí do nemocnice společně s Pavelkou a Doubravou zemřel a tím skončily všechny jeho útrapy. Pavelka byl v nemocnici 18 měsíců, než ho dali zase „dohromady“. Z naší osádky zahynuli též Jan Křivda a Jiří Janoušek. Jarda, jako všichni ostatní u 311. perutě, byl můj dobrý kamarád – Čest jeho památce.

To byla prostě válka a boj za svobodu národa Československého – ne Česko-Slovenského!

Jako všichni ostatní, čekali jsme dalších 44 let na rehabilitaci a konečné uznání naším národem a vládou za to co jsme my a Jarda Toul pro ně udělali. Oběti, které naši mladí chlapci dali našemu lidu, jsou NENAHRADITELNÉ!

Loučím se s vámi všemi, srdečně váš Vláďa Nedvěd.“

 

Dne 16.prosince 2010 uběhlo 70 let od těchto smutných událostí.

V červenci roku 2005 jsem se svou dcerou Janou poprvé navštívil místa, kde Jan Křivda havaroval. Setkali jsme se tam s velmi srdečným přijetím jako příbuzní letce, který padl v bitvě o Anglii. Těchto padlých pilotů si v Anglii velice váží a mají založené spolky, které hroby těchto letců udržují, shánějí jakoukoli informaci o těchto padlých a pořádají různá setkání s dosud žijícími piloty a jejich rodinami. Setkali jsme se tam dokonce s jedním pamětníkem, který viděl havárii Jendova bombardéru a přinesl nám ukázat kousek motoru, který uchovává jako nějakou relikvii.

Z tohoto důvodu jsem byl proto velmi překvapen, když jsem si uvědomil, jak u nás ve městě po roce 1989 někteří rádobyhrdinové ničili pomník rudoarmějců. My jsme totiž na rozdíl od Angličanů zapomněli, že tito vojáci položili své životy za naše osvobození od fašismu a že tito mrtví nemají nic společného se srpnem roku 1968.

Jan Křivda je vzpomenut na památníku obětí druhé světové války u starého hřbitova a na pamětní desce na budově Městského úřadu, na níž čteme: „Nad život svůj svou vlast milovali“. Je po něm pojmenována ulice na sídlišti Nový Maršov.

 

 Bohuslav Křivda

            Prameny:

      František Loucký - Zůstal jsem sám.  Orbis 1946

*   František Loucký - Mnozí nedoletěli. Naše vojsko 1989

** Časopis REVI číslo 50

 

POZNÁMKY

1/ Havárie Wellingtonu T2577 je popsána navigátorem  Generálem Vladimírem Nedvědem MBE DFC na www.fcafa.wordpress.com v článku „How and Why“ – Jak a proč. Text je také v češtině. Je tam snímek místa nehody vpravo od lesa.                                                                        

2/Je zmíněna rovněž Michaelem J. W. Bowyerem na straně 107 jeho knihy   „Action Stations  - Military airfields of East Anglia“. Uvedené P2577 je   chybné.                                                                                                                            

3/ Příčina nehody T2577 je  vysvětlena ve vzpomínkách navigátora čs. 311. perutě  P/O Jana Gellnera na stranách 23 a 24 knihy  Pavla Vančaty „Letec po hvězdách“.  Je v rozporu s tvrzením uvedeným v časopisu  REVI o záměně ovládací páky podvozku a klapek.                                

4/ Náhrobní kameny  Sgt. Jana Křivdy, Sgt. Jiřího Janouška a P/O Jaromíra Toula, vyfotografované p. Bohuslavem Křivdou v červenci 2005 najdete ZDE.                                                             

5/ Správné kódové písmeno Wellingtonu MK IC 2577 je „Q“  jako Queen

6/ Urna číslo 144 s prstí z hrobu Jana Křivdy byla v roce 1998 uložena do Památníku zahraničních letců na hřbitově v Prostějově a rovněž jeho jméno bylo v září 2012 vyryto do krycí desky hrobky – ZDE    28. září 2012 byl při odhalení rekonstruovaného památníku také pan Bohuslav Křivda.                                                                        

	Pilot dvoumístných letadel Čs. vojenského letectva desátník Jan Křivda
Agde, jižní Francie, jaro 1940. Rukou Louckého vzadu napsáno – „ Jendo, poslednímu letu zdar, do své smrti na tebe nezapomenu. Bůh ti dej věčné odpočinutí“
	Na sedadle kapitána T2577 KX-Q
Větev stromu poškozená 16. prosince 1940 nárazem T2577 KX-Q
	Pan Bohuslav Křivda s dcerou drží součástku motoru T 2577. Patří pamětníkovi v kloboučku stojícímu za nimi.
Původní kříž na hrobě Sgt. Jana Křivdy na hřbitově All Saints v Honingtonu, hrabství Suffolk