Rozhodnutí velení Pobřežního velitelství Královského vojenského letectva RAF přezbrojit čs. 311. peruť na čtyřmotorové Liberátory bylo v době jejich všeobecného nedostatku uznáním schopnost našich letců. Od začátku roku 1943 prodělávali nejen britští, kanadští, australští a novozélandští, ale i českoslovenští piloti, navigátoři a radiotelegrafisté výcvik na ostrově New Providence na Bahamách. Nejprve u první a druhé perutě 111. Operační výcvikové jednotky na letišti Oakes Field létali měsíc na dvoumotorovém bombardéru s předním podvozkem B-25 Mitchell. Teprve pak dva měsíce u 3. perutě na Windsor Field s Liberátorem, který chybu v pilotáži neodpustil a proto byl přezdíván „výrobce vdov“. Příslušníci 311 museli po příjezdu do Beauliueu napřed sestavit posádky, které nebyly šestičlenné jako u Wellingtonu, ale tvořili je dva piloti, navigátor, tři telegrafisté střídající se při obsluze radaru a dva střelci. Už 2. června dostala 311. peruť první B-24 číslo BZ743 a dne následujícího Brit kapitán Whightman a náš podporučík Ryba svezli telegrafistu Miroslava Vilda. Dalších čtrnáct Liberátorů typu GR V vybavených centimetrickým protilodním radarem bylo k peruti přelétnuto mezi 13. a 31. červencem. Další dva – BZ793 a 794 byly k 311. sice přiděleny, ale 20. a 24. 7. je dostala 53. peruť. Výcvik osádek trval tři měsíce a byl velmi důkladný a například posádka Emila Palichleba s Miroslavem Vildem provedla třináct cvičných letů, než byla prohlášena za operační.
Po kapitulaci Francie v červnu 1940 převzali francouzskou objednávku na 20 Liberátorů I, 139 Liberátorů II a 6 LB-30A Britové. Navzdory katastrofálnímu nedostatku letadel s dlouhým doletem proti německým ponorkám už od začátku druhé světové války bylo na jaře 1941 pro Británii důležitější použít LB-30A a později LB-30B k přepravě posádek přelétávající letadla z Montrealu do Prestwicku ve Skotsku zpět do Kanady a tím urychlit jejich návrat. První LB-30 přiletěl do Prestwicku 14. března 1941 a téhož dne se přes Atlantik vrátil. Do prosince 1941 Američané dodali RAF 6 YB-24 a 20 ks B-24A s doletem 2400 mil = 3860 km, z nichž první už 29. března dostala 120. peruť jako Liberátor I = LB-30B na základně Nutts Corner v severním Irsku. V září 1941 už u ní létaly stroje s první verzí protilodního radaru - čtyřmi svislými stožáry vzadu nahoře na trupu – Stickleback. Zlepšená verze radaru SCR-517 v Liberátorech II DUMBO se do Británie dostala v březnu 1942. RAF dostala 366 B-24D, označených Mk III a GR Mk.V. Stroje dodané 311. peruti v létě 1943 z pozdějšího provedení B-24D – Mk GR V měly v křídlech dodatečné nádrže a radar buď v ´podbradku´, nebo svisle výsuvný za pumovnicí. Výroba firmy Consolidated-Vultee v San Diegu zdaleka nestačila požadavkům, přestože první B-24D byly vyrobeny už 23. ledna 1942. Během téhož roku začali Liberátory vyrábět ve Forth Worthu v Texasu a v březnu 1943 v Tulse, Oklahoma. Koncem roku 1942 byla dokončena čtvrtá a poslední továrna - Fordova ve Willow Run u Detroitu se sedmdesáti výrobními linkami, ale zde produkce zpočátku vázla. V roce 1942 musel Letecký vicemaršál John Slessor letět do Washingtonu, aby dodávky Liberátorů pro RAF urychlil. Více než rok nesla hlavní tíhu dlouhých ponorkových patrol 120. peruť a teprve v říjnu 1942 začaly operačně létat Liberátory 59. a 224. perutě. Do července 1943 byly B-24 u Pobřežního velitelství v akci proti ponorkám u perutí 120, 59, 224, 89, 200 a 53. Československá 311. byla prohlášena za operační 21. srpna 1943.
Literatura :
www.fcafa.wordpress.com – John Rennison – ´Liberator aircraft of 311 Sqn´
Flying Book Bohumila Ryšánka
Miroslav Vild - Osud byl mým přítelem – Naše vojsko 1985
Jiří Osolsobě – Zbylo nás devět – Naše vojsko 1989
Martin W. Bowman - B-24 Liberator 1939-45 - Patrick Stephens Ltd 1989
Martin W. Bowman - Consolidated B-24 Liberator – The Crowood Press Ltd - paperback 2004