1/ Bratr radiotelegrafisty 311. perutě Vladimíra Dominika vzpomíná
S otcem i matkou jsme byli zatčeni gestapem v našem domě v Konici 17. září 1942. Odvedeni na četnickou stanici, kde už byli Rychnovští, Dvořákovi, Millerovi plus asi dalších 8 až 10 lidí. Zavezli nás do Olomouce ke Dvěma lvům, kde byl soud. Na chodbě jsme byli postaveni ke zdi a nesměli se otočit, jinak nás voják zbil. Odtud nás všechny vedli nahoru k fotografování do kartotéky. Mě s otcem pak odvezli do věznice u nádraží, kde jsme byli tři týdny. Maminku ale od soudu odvezli přímo do tábora ve Svatobořicích. Některé muže odvezli do Svatobořic také, ale mě s otcem do brněnské věznice Pod kaštany. Když tam v úterý vyvolávali seznam lidí na transport, tak to znamenalo sekeru v Breslau nebo plyn v Osvětimi. O Vánocích 42 pustili všechny z Konice zatčené 17. září domů kromě obou Dominiků.
2. ledna 1943 z věznice Pod kaštany vypravili 21 lidí do Osvětimi, mezi nimi byl i otec pilota Mečislava Kozáka a otec Václava Knolla i jeho bratr Miroslav. Oba staří šli do plynu, mladý Knoll ne. Do transportu měli jít i oba Dominikové, ale kápo Mario je poslal zpátky na barák a za několik dní jeli do Svatobořic.
Vilibald Dominik byl na týden byl zavřený do samovazby nazývané vězni urmlčí komora, protože si promluvil s maminkou, která pracovala v kuchyni. Byl na samotce společně s mrtvolami.
Ve Svatobořicích všichni pracovat nemuseli, do pracovních čet byli určeni jen mladší. Pracovat mimo tábor jsem se ale tehdy nedostal. Byl jsem ve Svatobořicích od ledna 1943 do 8. března, kdy mě odvezli zpět do Brna.
S otcem nás pustili domů 24. dubna 1943 a kontrolovalo nás zde gestapo a četníci, a to i při práci na poli.
2/ Dcera kuchaře čs. 311. bombardovací perutě Floriána Jahody :
Strýce Aloise i maminku Bohumilu zatkli 17. září. Mě nevzali kvůli nízkému věku, ale bylo mi dovoleno se s maminkou ve Velkém Týnci rozloučit. Po odsouzení byli ona i strýc několik týdnů ve věznici v Olomouci. Maminku odtud odvezli do Svatobořic, odkud ji propustili domů v lednu 1943. Strýc byl převezen do Brna, odkud byl propuštěn až 19. ledna 1945.
3/ Syn pilota československé 310. stíhací perutě a leteckého instruktora Rudolfa Zimy napsal ze vzpomínek své maminky Jindřišky :
Po svém zatčení 17. září 1942 byli pražští příbuzní některých z těch, kteří odešli bojovat za hranice, drženi tři dny a noci uvnitř Veletržního paláce. Spali na slámě. Malý Ladislav Zima se třetí noc okolo jedenácté večer mohl za úplatek českému četníkovi vidět uvnitř dvorany se svojí maminkou. Ta byla následujícího dne společně s dalšími 355 zatčenými odvezena vlakem do Kyjova a odtud pěšky do tábora ve Svatobořicích.
Každý se musel hlásit číslem, které dostal už v Praze na dvou cedulkách. Ženy byly odděleny od mužů a spaly na dřevěných poschoďových palandách a na přikrytí měly jednu slabou deku. První tři měsíce dostávaly jíst jednou denně, a to teplou vodu nazývanou polévka a krajíček chleba. Vše zelené v okolí baráků zmizelo. Velitel tábora Franz Kaiser organizoval neustále nástupy, kde je nechával stát v nečase i na mraze.
Německou stráž nahradil oddíl protektorátních četníků. Do Vánoc 1942 všechny ženy zhubly, že byly kost a kůže. Na Štědrý den přijelo gestapo. Ženy se domnívaly, že budou výslechy. Bylo jim oznámeno, že se bude konat Vánoční mše a tak se ženy shromáždily. Mši začal mladý muž v černém kněžském šatě. A když se k nim otočil a ony si myslely, že jim požehná, tak se jim vysmál, ony že půjdou všechny do pekla a že to bylo jen divadlo. Všichni gestapáci se ženám vysmáli. Na ženy to působilo strašně. Potom gestapáci odjeli do Brna. O tomto neslýchaném aktu se dozvěděl svatobořický farář a přes své nadřízené docílil, že se událost již víckrát neopakovala. Naopak, ženy mohly chodit v neděli do kostela za doprovodu ozbrojených četníků. Po příchodu do kostela ženy dostávaly jídlo, jenž jim nenápadně dávali občané Svatobořic. Na nedělní mše Zimová chodila vždy, pokud na ni přišla řada. Byla zařazena na práci - jak na výrobu pásek do ručních granátů, tak pletení vložek do bot a čepic ze slámy nebo byla zařazena do kuchyně. Během výslechů 1942 jí gestapáci zlomili několik prstů na rukou a napraskli jí lebeční kost. Ta zranění byla viditelná po celý její život.
Gestapák Tunz byl ve Svatobořicích jako stálý dozor a pouze s jeho vědomím směl velitel Kaiser cokoli provádět. Tak Kaiser, Tunz a další gestapáci umučili několik židovských vězňů. Kdykoliv gestapáci z Brna do tábora přijeli, byl tento naplněn řevem a následovaly hodinové nástupy. Ženy zde musely stát v mrazu pouze v nočním prádle, vystaveny posměchu. A další různé útrapy. Dopisy psal malý Ladislav dle povolení. 25. srpna 1944 zorganizovaly sestry Zimové za pomoci dvou četníků její setkání se synem v malých dvířkách dřevěné ohrady tábora.
Na Vánoce 1944 zazpívali občané Svatobořic za ohradou hymnu a koledy.14. dubna 1945 přijelo gestapo a naložilo 120 prominentních věznů na auta a odvezli do Brna na vlak. Odsud byli převezeni do tábora v Plané nad Lužnicí, kde byli němečtí dozorci. Dojeli tam 17. dubna. Podle informací zjištěných po válce měli vězni sloužit jako živé štíty nebo měli být všichni včetně dětí postříleni.
Do Svatobořic přijela naše rodina i s otcem Rudolfem 22. června 1947, kdy jsme se zde setkali s prezidentem Benešem. Maminka dostala na jednom srazu ve Svatobořicích jako dárek vázičku se slováckými motivy.