Vlčice 24. srpna 1944
Boleslav Povolný vzpomíná, jak viděl událost vlastníma očima jako jedenáctiletý. Dvacátého čtvrtého srpna byl nádherný slunný den, nebe nad Srmilovem bez jediného mráčku. V jedenáct ráno jsem uslyšel hluk americký bombardérů letících ve výšce téměř 7 tisíc metrů v kurzu 20 stupňů ve skupinách po sedmi. Uprostřed každé sedmičky byl černý stroj a kolem něj šest stříbrných. Napočítal jsem 22 sedmiček, ale možná jsem se mýlil, protože na nebi jsem nenašel žádný pevný bod, od něhož bych počítání začal. Asi v půl dvanácté zmizela poslední sedmička směrem na severovýchod. POZNÁMKA : Cíl - rafinerie v Pardubicích a Kolíně.
Dvacet pět minut po poledni se bombardéry vracely v kurzu 200 v téže výšce. V jediné sedmičce nechyběla mašina. Nad pátou sedmičkou jsem uviděl dvě stříbrné stíhačky točící levou zatáčku. Později už jsem nezpozoroval žádnou stříbrnou doprovodnou stíhačku. Přibližně prostřední sedmička svazu byla napadena stíhačkami Luftwaffe, které se přiblížily jako smečka ze západu v kurzu 90 stupňů.
Černý stroj této sedmičky dostal zásah jako první a šel po ocase prudce dolů. Tento bombardér klesal jako padlý list a tak se zhoupnul pětkrát až šestkrát - pozornost jsem věnoval německým stíhačkám, jenž v tu dobu padaly dolů a tak nejsem schopen říct přesný počet zhoupnutí černého bombardéru. Ve výšce 400 až 500 metrů motory stroje zařvaly. Nos vzhůru, letadlo téměř zastavilo. V ten okamžik se objevil jeden bílý padák. Několik německých stíhaček šlo dolů v kotrmelcích a uviděl jsem černé padáky jejich pilotů. Než černý bombardér narazil do země, levý přední stroj téže sedmičky zrychlil a objevilo se asi sedm bílých padáků. Ve stejném okamžiku byl opouštěn celou posádkou levý zadní bombardér této sedmičky. O několik vteřin později začal tento stroj padat a za chvíli byl slyšet výbuch. Bylo sestřeleno asi dvanáct německých stíhaček.
Sedmička byla zmenšena na pouhé čtyři bombardéry, ale pokračovala v letu na jihozápad.
Protože místo havárie černého bombardéru bylo asi dva kilometry vzdáleno, spěchal jsem tam na kole. Když jsem jel okolo hráze rybníku Hejtman, všiml jsem si německého pilota slézajícího ze stromu. Padák měl na stromě a stěžoval si jednomu civilistovi ze vsi Rozkoše u Střížkovic, že si
„ ani nepicl" a už byl sestřelen. Nevšímal jsem si ho a jel dál směrem k vraku v plamenech na poli asi dvě stě metrů od osady Vlčice, dvacet pět metrů od polní cesty vedoucí k německé vesnici Olešná - dnes Nová Olešná a sto padesát metrů od našeho rybníka pronajatého mému otci. POZNÁMKA : Německá vesnice znamená, že byla tehdy osídlena pouze Němci.
Zadní věž tohoto černého bombardéru byla v potoce ve vzdálenosti asi šedesáti metrů od vraku. Americký letec - střelec ležel na vnější brázdě vedle polní cesty, asi třicet metrů od místa dopadu stroje. Byl mrtvý a byl mnohokrát zasažen. Jediný člem posádky, který bombardér opustil v posledním možném okamžiku, přistál s padákem u bříz, asi osmdesát metrů od místa havárie, ale na opačné straně, než zadní věž. Protože si zlomil nohu - jeho kotník byl vymknutý v pravém úhlu - nebyl schopen chůze. Představil se jako James a řekl ještě jedno slovo, kterému jsem nerozuměl. Kromě angličtiny mluvil rovněž francouzsky. Odnesli jsme ho do domu naproti vesnické kapličky. Položili ho na postel domácího. Měl na sobě battledress
Pak přijel na kole z Kunžaku mladý muž. Mluvil s letcem francouzsky a překládal nám to. Pak přijelo gestapo a odvezlo jak letce, tak toho mladého muže. Ten se z koncentráku už nevrátil.
Bombardér hořel dva dny. Určitě byl plný munice. V zadní věži zmíněné výše bylo mnoho nábojnic ráže 12, 7 mm měděné barvy, kulky s červenými špičkami. Při srovnání s německou municí, americká byla delší. Německé 20 milimetrové nábojnice byly kratší, černé a kulky kulaté.
Ostatní američtí letci ze dvou stříbrných bombardérů přistáli na území takzvaných Sudet a Češi z tam měli vstup zakázán. POZNÁMKA : připojeno Hitlerem po Mnichovské dohodě podepsané francouzským a britským ministerským předsedou Daladierem a Chamberlainem, jakož i Hitlerem a Mussolinim za Německo a Itálii 30. září 1938. Československo bylo svými dvěma spojenci zrazeno.
Asi šest bílých padáků zůstalo ve stromech u ratmírovského rybníka. Mezi Čechy se povídalo, že americký letec, který přistál se svým padákem na poli, byl nabodnut na vidle jedním sudetským Rakušákem. Letec prý ani neprovokoval, ani se nebránil.
Pozůstatky poručíků Johna J. Jamese, Edwarda Maloneye, Erwina G. Durhama a Watlera W. Weawera, jakož i seržantů Eugena Jeleniewicze, Ralpha Robinsona, Edwarda C. Ivana, Thada J. Jacksona a Felixe B. Gleasona byly pohřbeny do šesti hrobů u západní zdi malého kostelíka svatého Ondřeje strmilovského hřbitova 26. srpna 1944. To bylo asi sto padesát metrů od našeho domu, a když jsem šel kolem do školy, já a Miluška Stránská jsme na tyto hroby kladli luční kvítí. Ačkoliv tam byl muž dohlížejíci na hroby a bránící nám - a nejen nám - tam květiny dávat, dělali jsme to i tak během jeho neřítomnosti. Viděl jsem manželku krejčího Čermáka dávat na těch šest hrobů veliké kytice. A bylo tomu tak až do zimy 1944/1945
Já a ostatní kluci jsme nacházeli v lese u rybníků Hejtman i okolních kousky plastu i hliníku.Poté, co bylo pole u Vlčice zoráno a zabraňováno, jsme já a můj dvanáctiletý bratranec Milan Povolný še šli na místo dopadu černého Liberátoru číslo 42-52479. Hlína byla černá v šířce a délce skoro čtyř metrů. Bylo tam roztoušeno množství malých záprstních a zánártních kostí. Ty Němci neposbírali a tak jsme je sebrali já s Milanem a dali je do malého sáčku, který jsme přidali do jednoho z šesti hrobů.
Krátce po skončení druhé světové války v Evropě přijelo do Srmilova asi osmdesát dva amerických vojáků v naleštěných autech a motorkách. V každém autě byli dva a na každé motorce jeden, takže strmilovské náměstí bylo plné do posledního místečka. Vojáci měli čisté a krásné uniformy a byli ozbrojeni puškou. Obyvatelé Strmilova a především děvčata z nich byli celí pryč. Vojáci provedli smuteční obřad na místu pohřbu těch amerických letců a přitom je pozorovali vojáci Rudé armády. Az několik minut po skončení slavnostního ceremoniálu Sověti přivezli jednoho ěmce v civilu a zastřelili ho vně hřbitovní zdi. Ten muž byl pohřben u zdi, ale uvnitř hřbitova. Způsob, jakým Sověti neváhali pokazit atmosféru amerického ceremoniálu šokoval všechny obyvatele Strmilova. V srpnu 1945 byly pozůstatky amerických letců odvezeny někam do Francie, aby tam byly uloženy na konečné místo odpočinku.
Musím se vyjádřit ještě k jedné věci. Některé články otištěné v České republice uvedly, že 24. srpna 1944 byly sestřeleny čtyři bombardéry. Nemají pravdu. Viděl jsem pouze tři - jeden černý a dva stříbrné. Nejsem si jistý, zda černý bombardér sestřelený 24. srpna byl opravdu Liberátor. Stroj jsem viděl těsně před dopadem na zem s přídí směřující k obloze a neviděl jsem dvě směrovky, možná ustřelené palbou německých stíhaček, stejně jako zadní věž. Čtvrtý bombardér jsem viděl v jednu odpoledne 7. ledna 1945 v okolí Strmilova, letící na dva motory a klesající. Stroje bombardovacího svazu netvořily tak uspořádanou formaci, jako onoho 24. srpna.V některých sedmičkách směřujících na jih chyběl stroj a mnoho z nich letělo na tři motory. Svaz v kurzu 200 letěl níže, než ten 24. Srpna, proto jsem byl schopen rozeznat zapraporované vrtule poškozených motorů. Událost jsem viděl z podniku Satrapa - nyní Strojobal Střížkovice. Jeden bombardér pořád klesal, doprovázený dvěma Mustangy. Stroj letící šest set metrů vysoko mi zmizel z dohledu ve směru na rybník Krvavý a usuzuji, že určitě havaroval v oblasti Lomy, Člunek, Hospříz. V bombardovacím svazu nebyly dne 7. ledna 1945 žádné stroje černé barvy. Všechny byly stříbrné a typ B 24 Liberátor. Boleslav Povolný.
POZNÁMKA : Pan Povolný je dlouholetým členem Svazu letců ČR. Před dvacet let byl pilotem Letectva Československé lidové armády, vybraný dokonce šéfkonstruktérem proudového letounu Albatros panem Vlčkem za zkušebního pilota. Poté, co Vlček za podezřelých okolností zemřel, byla skupina zkušebních pilotů rozpuštěna. Jakmile pan Povolný odmítl cvičit v Libyi jejich piloty, byl z armády vyhozen a musel se živit jako učitel.
V doprovodu pana Povolného jsme 24. spna 2004 přijeli na strmilovský hřbitov, abychom se zúčastnili smutečního obřadu. Byli tam jedna vojačka ve sváteční uniformě z posádky Jindřichův Hradec a nadšenec vojenské historie pan Burian. Z amerického velvyslanectví vůbec nikdo !!
Pan Povolný mi ukázal místo dopadu stroje 42-52479, zadní věže i zadního střelce.
Jména členů posádky Liberátoru 42-52479, kteří 24. srpna 1944 zahynuli :
Poručík John. J. James, por. Edward J. Maloney, por. Erwin G. Dunham, por. Walter W. Weaver,seržant =četař Eugene Jeleniewicz,čet. Ralph Robinson, čet.Thad J. Watson a čet. Felix G. Gleason.
Jediným členem posádky, který přežil, byl boční střelec seržant John Amer. Prý zemřel v listopadu 1995.